Probudila jsem se v autobuse někde na dálnici a koukala jsem na ty divný rozesmátý ksichty. Vendula, její člověk a Černoprdelník si na mě ukazovali. Zvednu hlavu, co se děje? Usnula jsem svému naprosto neznámému, mladému a možná i celkem neošklivému spolusedícímu na rameni. Tedy technicky vzato neusnula, jen jsem se tam ve spánku takticky přesunula, aby mě nebolelo za krkem. Nic neříkal.
Černoprdelník má docela fajn kamarády. Pomineme toho zvaného Buddy, který používá nevhodná slova, když procházím okolo. Najdou se i mnohem menší (dokonce menší, než jsem já), ovšem oplývajcí velkými slovy, širokými úsměvy a několika piercingy, kteří se stejně musí pochlubit, že mají přítelkyni, a pak i vetší, tišší a milí, kteří vám poradí, jak v Praze nezmrznout.
Občas jezdím metrem, víte? A oni jsou tam lidé. A tam, kde jsou lidé, se vždycky děje něco zajímavého, zarážejícího, protože čím víc lidí, tím divnější to je.
A tak se stane, že sedíte v metru, jako normální mírumilovný člověk. Na nikoho se nemračíte ani neusmíváte, přemýšlíte o řadě věcí a jako spousta jiných se v půl osmé v neděli večer těšíte na postel. A oni na vás zaklepou zvenku nějací dva přičmoudlí šamponovatí cizinečtí hoši a mávají vám. Smějete se jako jediná v metru a připadáte si divně, možná i podvedeně, že v tu chvíli jste opravdu jediná veselá. Jeden z nich vám začne posílat vzdušné polibky, zamilovaně po vás mrkat a když se metro rozjíždí a vaše duše tajně jásá, že už se nebudete muset tlemit jak blbeček, on rozevírá svou ne zrovna mužnou náruč a beží u vašeho okénka, dokud stíhá.
A občas jsou v metru lidé z jiné "cenové kategorie". Byl čistý, neměl na sobě nic roztrhaného, ovšem byl neoholený a oblečení, které nosil, bylo snad z kontejneru pro bezdomovce a chudé. Také se neusmíval, nemračil, jen si stále olizoval ret. Nic na něm nebylo zarážející, dokud jste se nepodívali na chodidla. Boty ošoupaný, olezlý a špinavý ze všech stran nejsou něčím, co jsem nečekala. Zarazil mě jen počet. Víte, lidé nosí dvě boty. On měl botu a půl a ošklivou (i když také čistou) nohu v té půlbotě. Kdybych mohla, doufala bych aspoň v ponožku.
Dělám si radost. Dobře, nedělám, snažím se. Sice mi to zatím nejde, ale nejspíš to bude tím, že nevím jak na sebe. Už se vám někdy stalo, že jste pro svou vlastní bezpečnost museli balit sami sebe? Vy si myslíte, jak to se sebou nebudete umět, když si vidíte do hlavy, ale v tom je ta chyba, jak říká třídní - fatal error. Ale přineslo to aspoň nějaké pozitivní věci. Myslela jsem si, jak nenávidím překvapení.. a na mě samotné mě sere, že se nikdy nepřekvapím.

Měli jsme běžet asi dvoukilometrový běh lesem.
Bětka: "A můžeme mít sluchátka?"
Třídní: "Slyšelas někdy, že by Powell startoval se sluchátkama v uších?"
Lucka: "No jo, ale ten běží devět vteřin."

Tohle je článek. Protože je po půlnoci a já nemůžu spát. Ne, že bych se zrovna vracela ke "starým časům", jsem ospalá jak magor.
Ona sice vůbec nechápe, jaký to pro mě je, ale vlastně uvažuje docela racionálně. Čeká, že se zachovám nějak a doteď jsem se chovala přesně naopak. Přesně to celý pochopila, přesně ví, co bych měla udělat. Tak hloupá, že neposlechnu ani sama sebe. Je fakt, že když to napadlo i mě, už to musí něco znamenat. Měla bych to udělat.. (Všechno to dělám jen kvůli sobě. "Ty sobče malej!" jak řekla ona.)
Třídní & jeho biologie
"Trenky se stahujou, tohle se nestahuje, ty..."
"Sergeji nebreč, to bude dobrý, zlato."
"Můžete jí zasadit do kvetináče a s květináčem otáčet na různý strany. Kořen se vám pak bude kroutit vždy směrem dolů, dokud to tu rostlinku bude bavit. Až jí to bavit přestane, tak se na vás vykašle a už s váma hrát nebude."
Ve středu mě čeká sraz s Artiem v metru. Pořád se neví kde a v kolik, ale jdeme do divadla na nějakej les nebo prales nebo co to je. Vlasně mě to ani nezajímá. Aspoň nebudu sedět doma a navíc jsem zvědavá, jak se pan model vyfikne do divadla. (Stejně se nedá zapomenout na to, jak první den přišel do třídy a já si řekla "můj první spolužák na gymplu, taková socka nechutná, chci zpátky na Angelku".)
Ale abych šla v sobotu na GVP fest, to teda ne. Z posledního festu jsem si odnesla pár základních poznatků. Ty nejdůležitější? Foťák nemá smysl s sebou tahat. Milenka je naprosto nesnesitelná, když se ožere. Milenka je velmi otevřená a upřímná, když se ožere. Mluvit ve výše zmíněném stavu anglicky s precizním přízvukem, na úrovni a plynule je jen velmi těžko splnitelná víze. Bavit se "z ouška do ouška" s kamarádem o jeho holce je nehorázná blbost, pokud je ta holka žárlivá. Není dobré, když vám v krku zaskočí palice. Maminka nemá radost, když jste polití..čímkoli. A poslední důležitý poznatek: za ty dva roky (teď už tři) se nic nezměnilo. Peníze za čistící prostředky a vzpomínky na blijící kamarády, počůraný postele, mlhavý dny a několik marně zatloukaných tajemství nám už nikdo nesebere. Je ale fakt, že jako kolektiv to máme na jedničku. Na de quelle couleur a další se nezapomíná.

Abys měl co číst.

"Přijedu. Ale ty se do tý doby utrápíš, co?"
"Bééééééé!"

Jsem ráda za souseda, protože se mu na Botičský líbí. Povídal, že jeho třída je narozdíl od tý naší tak zticha, že je slyšet i učitele. Neprotestovala jsem před ním, ale tady už protestovat budu. Ano, na chemii, zemáku nebo angličtině člověk neslyší vlastního slova, ale přijďte si nás poslechnout na bižuli nebo dějáku. Tichounko jako na Hradešíně v noci. (Vlastně v kteroukoli denní dobu.) To je taky věc, pro kterou bych šla velkej pochod s transparentem. To blbý ticho tady všude. Člověk slyší růst svý vlasy, můru lítat v garáži, slyší i každou vločku, co dopadne na střechu. Víc než jeden celej den tady a nejednomu by z toho, jak říkal bývalý třídní, harašilo ve věži. A taky tady mám hlad. Sežeru všechno, co mi přijde pod ruku, pak mám břicho jak vzducholoď, ale jsem tak těžká, že se neodlepim od země. Prospala bych to, kdyby to šlo, ale oni mě každý ráno budí a chtěj, abych jela do tý velký žlutý budovy na Vyšehradě. Takoví oni jsou na mě!

Kolega šel odněkud z rybníka a dělal zvuky podobné štěkotu. (Asi.)
Pepíno: "To je debil. Ty vole, řekni mi, jak s tim magorem můžeš bejt?"

Hlavu mam plnou takovejch kravin, že to neni možný. Trpím jakousi komparativní chorobou. Neustále srovnávám Ráj s Peklem. A zjevně jsem strašnej hypochondr. Pozor, pozor! Jsem smutná a bolí mě bříško! Tak po večerech mučim kytaru a kontrabas. Ty pak vydávaj stejný zvuky jako já, když dostanu hysterák. Opravdu splynutí člověka a hudebního nástroje.
Máťa za hotelem do ticha vyslala neadresovanou otázku, kterou vyvolala docela rozruch mezi ostatními. Ostatní byly tři. Milenka s obvazem na oku, vypadala jako pirátka z porno filmu. Barunka a její zle zelený oči a červená pusa, taky trochu porno. A já. (Ehm.) Rozhodnuto bylo předem. První dvě se začly smát a ta třetí začla zaujatě odpovídat, stručně, k věci, se zasněnym pohledem do země. (Občas to je špatný a i vděčný posluchač, jako je Barunka, má občas dost, a pak jako by pod tlakem vykřikuje. Dobře, naposledy se to stalo někdy v druháku. Barunka je ovšem zvyklá na různé druhy tohoto zla.)
Jsem zvána do čajky. Je od nich krásné, že mě stále někam zvou i když ví, že s nima nikam nepůjdu, že na žádnou jejich oslavu nepřijdu a ani na privát mě nikdo nedostane. Kde jsou ty časy, kdy jsem chtěla? Teď se už ani neptam, nevymáham si to, protože už nechci. Pít jejich sladký sračky a smát se divným vtipům, ve kterých člověk marně hledá tu jejich inteligenci, kterou narozdíl ode mě projevujou v lavicích a před tabulí. Ne, díky. (Aspoň to vypadá, že jsem nad věcí, ono je to ve skutečnosti trochu jinak.)
Maminka mě táhne do kina na Avatara. Nechápe, že tu hovadinu už vidět nechci. Nebo na Sherlocka, ale u toho bych měla myšlenky někde úplně jinde. Pořád po mě chce nějaký věci. Strašně si vymáhá, abych se učila a přitom se učim. Křičí na mě ať zařizuju věci, který běžně zařizuju. Nutí mě k domácím pracem, i když je dělám dobrovolně. A já jenom přemejšlim, co s ní je.

"Nenapsala jsi."
Ošklivá výčitka. Ale má právo. A pravdu.

Takhle to nejde. Tohle má být pozastavení, protože by se to stejně točilo dokola, okolo stolalala, protože nejsem schopná do svýho myšlení zařadit víc než čtyři témata. Čtyři stálý témata, jejichž převádění do písemný formy je věc nanejvýš nudná a nesmyslná. Některé smysl mají, ale pouze ve chvíli, kdy se objeví odezva, kterou ovšem nemůžu čekat tady a vůbec se mi na ní čekat nechce, protože to všechno vypadá akorát hůř.

Ropa, nomádi, ropa, kočovníci, muslimové, jurty, ropa, pouště, hory, moře, slaná i sladká jezera, plantáže, bavlník, ropa, tabák, islámské školy, ropa. Kontrolní otázka: kde tohle všechno nalezneme?
Můj notebook má asi vážný problém. Problém s písmenkem L už jsem zmákla, problém s extrapomalým načítáním taky, problém se sekáním se a "vypadáváním" části obrazovky po jakémsi okénku taky a věčný problém s místem na disku C též. Teď mě čeká něco horšího - přehřívání. Že se mi přehřívá na posteli, na to už jsem si zvykla. ( O prázdninách mě vyděsil, když jsem vedle něj usnula. Probudil mě smradem a syčením. ) Ale na stole se mi přehřívat nesmí. Chudák už prostě dodělává, ale já jaksi nemám na nový.

Nemám co bych řekla. Spíš mě děsí to, že s každým slovem ze mě vylejzá něco, co vylézt nesmí. Protože kdyby to vylezlo, fungovalo by to asi jako baseballová pálka ve spojení s Medvědím Židem, ovšem ne na hlavu nácka, ale na jiného Žida. Připadá mi to jako porod. Diskuze s máti o porodu na cestě k řezníkovi byla taky dobrá. Vyprávěla mi o Lence Floriánů i o sobě a kdyby ta diskuze nezačala zacházet do nejkrajnějších a opravdu zmínění nehodných mezí, byla by pokračovala i dalšími lidmi. Janiččino povídání je proti tomu nic.

Jo, mluvení je teď jako porod. Už bych musela hvězdičkovat, či stylověji: pípat. Najdu si ve slovníku co nejvíc naprosto neutrálních slov a s jejich pomocí budu opatrně mluvit. Stejně se to slovama všechno kazí.

PS: Baví mě Béďovo telefonáty o ničem.
"Měj se, směj se, miluj se. Pa."

Fony: "Já po něm hodil jednohubku a on po mně židli!"


Artie: "Ořechový kokos!"
*chvilka všeobecného smíchu*
Já: "Ty vole, mně to došlo až teď."
*minuta všeobecného smíchu*
Bára: "Mně až teď."
Já: "A čemu se celou dobu směješ?"
Bára: "Tomu, jak se Arťom směje."


Míra: "Štěpo, ochutnej tenhle chlebíček, to jsem dělal já."
Já: "Uka.."
Míra: "Jsou tam krabi, na, ochutnej to, je to dobrý."
Já: "Ne, tam jsou krabi, to nežeru."
Míra: "Ale nene."
Já: "A co je tohle růžový?"
Míra: "To je jenom taková pomazánka."
Já: "Hm...no neni to zas tak špatný."
Míra: "Cháá! Jsou tam krabí tyčinky!"
Já: "Fůůůůj!"
...
SMS: "Zdravim všechny krabi na světě."
Vendula: "Ale tady je chyba, kraby má bejt tvrdý y. Jako hrady."
...
Já: "Počkej, tam sice je tvrdý y, ale krabi jsou páni. Neni krab bez krabu, jako hrad bez hradu."
Vendula: "No jo, ježiš, co mě to napadlo?!"


Hodiny biologie jsou stále úchylnější!
Třídní: "Ano, některé věci jsou lepší v tvrdém stavu, ale Káčo, nemyslel jsem si, že jsi takový prase."
...
*zírání do mikroskopu*
Já: "Ale já to nemůžu najít!"
Třídní: "Tak prostě toč, jezdi a hledej."
Já: "Jo, to tu budu jezdit nahóru dólu třeba půl hodiny.."
Třídní: "Ano, Štěpánko, třeba čtyři hodiny nahóru dólu, dokud to nebude!"


Jsem klidná, nerozhodí mě ani to, že na cestu přes čtyři pásma potřebuju pětipásmovou jízdenku, ani to, že mi v mých patnácti nikdo nevěří, že jsem opravdu student. Co bych asi jinýho mohla být? Lidi se mi pletou pod nohy každou chvilku, důchodci se vehementně cpou na neobsazená místa, mladé slečny nezvládají děti, které se válejí na podlaze metra a hledají svá autíčka na dálková ovládání. Chce se mi akorát spát, protože mi nic nedává smysl. O fyzice jsme vytýkali M, které tam nebylo. Pak má něco dávat smysl. Fronty na Muzeu i Pavláku ve dvou řadách až ven z metra, tudíž jezdím na lístky. Schodek je bůhvíkolik miliard, což mě začlo zajímat ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že to budu splácet já, moje generace a další generace po mně. Nenávidim ekonomii. Od tý doby, co těm všem pojmům rozumim a vim, co se kolem mě děje, mě to začlo pěkně štvát. Už vim, proč máma uprostřed práce praští se vším, co má v rukou a jde si zakouřit, aby uklidnila vztek. Ale jo, jsem klidná. Není to jako v srpnu a v listopadu, vyhnaný do těch nejvyšších otáček. A potáhne se to se mnou ještě dlouho...

Nebudu psát. Dopadá to strašně. Stvořila jsem i článek s odůvodněním proč nebudu psát a jak strašně to dopadá, ale i ten byl tak odporný, že jsem nebyla schopna ho zveřejnit.

Ferry, když mu podáte cornflaky?
"Co to je, tos oloupala babičku?"

Kdybych dělala všechno, jako to dělá třeba moje Sestřička, vyhla bych se spoustě problémů. Ne, já musím být hrozný emo a každou tu svojí blbou emoci na sobě dát hrozně znát. Třeba jako ten úsměv, když mi Janička řekla "on se prej vrátí". Vyrazilo to ze mě jak dělová koule.
Odmítám zabíjet kapra a měla bych začít balit dárky. Kdybych tak měla balící papír. On tu teda někde po baráku je. Tuny balícího papíru. Ale když já jsem ták líná! Mám tu v pokoji jen takový bílý s fialovými srdíčky, což je hloupé. A krepák. To je ještě hloupější.
Plgltek letos dostane opravdu speciální dárek. Čajový řetězec pokračuje a letos to bude "Fairtrade pure origin Ceylon". Máti si rozbalí dvě knížky od Pratchetta, který možná četla a možná ne. Můžu doufat.
Moje kolegyně Zuzana dneska přidupala k oknu a zoufale zírala do mobilu. Pak prohlásila "ten hajzl nezvoní!" a zase oddupala.

Máma mě práskla rukou přes koleno a začla se na mě až děsivě culit. Měla očividně radost. Bůh ví proč. Měla na to všechno svůj vlastní názor.
Plgltovi se moc nelíbilo, když mě v půl jedenáctý našel oblečenou v poloze "rakev" na posteli, ležící, spící. Místo kytky jsem si však na hrudníku držela mobil a nebyla jsem zrovna vypulírovaná.
Nadobro přestávám poslouchat jednu ze svých osobností. Je to kráva a nemá vůbec cenu s ní mluvit. Ono by vlastně bylo lepší jí celou ignorovat. Nemůžu říct, že mám poslední věc, která mi scházela ke štěstí, ale aspoň jsem se zbavila několika těch, který mi v tom životě fakt vadily. Jeho Veličenstvo dostalo svůj čas, a ač se mi to zdálo a možná ještě zdá nereálný, ten čas končí. Když bude hodný, možná s ním půjdu do zoo. Jsou tu ovšem ale i jiný věci. Svědomí zabírá na plný obrátky a ne a ne se uklidnit. Možná to vážně udělám jako Vojta a zadupu ho někam do země. Nebo ho pošlu někam daleko do ciziny. I když pochybuju, že se vejde do jednoho kamionu.
Janička říká, že zářím. Proč to zase vidí všichni, kromě mě? Měnit se ve velkou hromadu sraček je celkem zajímavej pocit. Jednou o tom napíšu knížku a budu bohatá a budu mít spoustu kočiček v baráku v Příbrami. Jo, já vim, měla bych přestat tolik myslet. Postupně si asi začnu dělat pořádek v těch všech světech, co jsem si kolem sebe navymejšlela. Prej se sesypu vždycky, když mi kolem nosu prolítne realita. Paráda.

„Kde?“
„V Příbrami.“
„Žádnej Cáca nebude!“

Na půli cesty z Hradešína a na půli cesty ze Škvorce, sešli se dva lidé. Mrznoucí, rozklepaní, se světýlkem u pusy. Chvilku seděli, chvilku stáli na hromadě betonových panelů, na které se obyčejně shledávají, nejedou-li zrovna do Prahy či z Prahy. Jeden z nich občas poskakoval, ve snaze najít ve vzduchu alespoň jedno teplejší místo, druhý z nich do něj strkal, vida skvělou příležitost jak prvního shodit z panelu. Vedli živou diskuzi o lidech, kteří by se navzájem jen těžko znali, o vztazích, o tom, co se kolem nich právě děje ve sféře společenské, o svědomí - o tom, jak ho první z nich má plnou hlavu a ten druhý ho ze svého života vyloučil, a tak ho prostě nemá. Ovšem i o tom, jak na lidi často přichází jaro, jak najednou na všechny přišlo na podzim, a s předtuchou kruté zimy se všichni spárovali, aby se k tobě mohli tulit. Diskuze člověka s člověkem, který je vždy nablízku, když je všechno v pořádku a ztratí se vždy, když by ho člověk chtěl použít jako kapesník, čímž udržuje lajnu vzpomínek plných smíchu. Díky bohu za to.
A když už jsme u toho, přidáme další nejlepší fotku. Toť on, Vojta.