Tohle je bezvýchodný, totální slepá ulička. Po dlouhý době jsem se rozhodla jednat spontánně a ne hlavou a je z toho rána, jakou mi ještě nikdo nikdy nedal. Je to fyzicky vůbec možný, aby vám někdo takhle chyběl? Po každý maličkosti se těšim jak to budu vyprávět, uvědomění, že vlastně nebudu přijde záhy a vždycky přijedu a pletu si cestu od baráku směrem tam a na druhou stranu. Tohle neni normální a já jsem blbá, že jsem o tom nedržela hubu, neskousla to a neuvědomila si dřív, že když jsem tam tu sedmikrásku nechala viset, tak jsem to myslela vážně. Bylo to až moc jistý a já jsem se toho bála, panikařila jsem a nepřipouštěla jsem si to. A teď to mám. Svojí blbost pěkně na podnose u huby. Překvapilo mě to, že jsem toho byla ještě schopná a tak jsem do toho šla. Je fakt, že jsem netušila, že ty následky budou až takhle tvrdý. Následky paniky, kterou jsem si donedávna nedokázala vysvětlit a teď, konečně po pořádný pauze, který jsem se tenkrát tak dožadovala, jsem konečně všechno pochopila a zjistila, že je to vlastně strašně jednoduchý a naprosto pochopitelný. Že ta sedmikráska tam ten tejden visela a byla tam naprosto oprávněně, jenže já jsem ještě moc malá na to, abych o takový věci uvažovala a měla rozhodnutej celej svuj život takhle dopředu. Bylo to správný a reálný rozhodnutí, ale na patnáctiletou holku až moc závazný a toho já jsem se bála a tak jsem utíkala pryč způsobama, kterýma jsem podrážela nohy a ubližovala úplně nejvíc. Sobecky, jen abych sama sobě dokázala, že tohle ještě rozhodnutý neni, ačkoli jsem s tím všema deseti souhlasila. Tohle byl můj největší útěk a nejvíc ho lituju. A že mi to kurva trvalo, než mi došlo, že tohle je jiný než to, co mě potkávalo předtím a že tohle je něco, čemu můžu fakt věřit, protože to se za dva měsíce nepřežene a nenechá to na dalším místě další malej kousek Štěpánky, kterej si bude samostatně žít, zatímco já ho budu dlouho postrádat, dokud ve mě nedoroste další a já se nevzpamatuju. Tenkrát mi s tím někdo pomáhal a ten někdo čekal a držel hubu, dokud jsem si toho nevšimla. Teď je to jinak. Je tu někdo, kdo čeká, hubu nedrží a neví na kterou že stranu to má řvát a ten někdo jsem já. Jsem v tom zaseknutá a nevim jak z toho ven. Jde mi o jednu jedinou věc, díky který teď budu uset skousávat mnohem větší věci a mnohem dýl držet hubu. Nejhorší je, že neseru pod nohy jenom sobě, ale i lidem kolem sebe.
Prej si to v životě sama sobě dělám strašně složitý, místo toho, co bych něčemu věřila si to stokrát ověřuju a když chci vědět, jestli je něco pevný, pokouším se to rozbít. Jenže když se mi to povede, neumim to zase vrátit zpátky.

Tak proto. Proto mám plnou hlavu.