Bratři Kazáci, tedy starší z bratrů Kazáků, večer před Plecháčem na Přístavu vysílal prosby přes stůl plný půlitrů směrem ke mě a tak jsem souhlasila. Vezmu si kolo mladšího z bratrů Kazáků a pojedu přes Kocelovice, Řiště a Zahorčice zpět do Lnář. Já si říkala, že když už na tom kole jezdím, tak hrozný to zas nebude a přinejhoršim budu prostě za saláta, co neodjede pár kiláků na čas.
A tak přišla ta ohavná sobota, tři hodiny odpoledne. Kolem stolu plného vinných střiků a piva se postavilo několik soutěžících, mezi nimi mladší z bratrů Kazáků. Všichni měli za úkol vyexovat předložený nápoj, doběhnout ke schůdkům, skočit do vody, obeplout loď, plavat zpátky, doběhnout k příslušnému cyklistovi v týmu či ke svému kolu, předat štafetu a nebo se rozjet směrem na Kocelovice. Jako první stůl s nápoji samozřejmě opustil Slamák a se svým pivním břichem v čele se rozběhl k vodě. Společně s ostatními tak vytvořil pruh hlav, rukou, nohou i jiných částí těla, které se různými směry a způsoby pohybovaly nad hladinou směrem k lodi a zpátky. Mladší z bratrů Kazáků vylítl z vody jako druhý hned po Kolegovi, který se slovy "kde máš tu prdelku" předal štafetu Pepínovi. Rozjela jsem se pár vteřin za Pepínem a celou dobu až ke konci Lnář jsem se držela za ním. Na konci Lnář jsem ještě jela metr za Pepínem a už o dvě vteřiny později mi pomalu mizel z dohledu za zatáčkou. Ještě před Kocelovicema mě stačili předjet snad všichni, tak jsem si to štrádovala do Kocelovic svým tempem. V Kocelovicích jsem vypila půlitr nechutného, ba přímo odporného vinného střiku, který mě nutil zbytek cesty za jízdy flusat všude kolem. Zbytek cesty byl celkem monotónní - v duchu jsem si pořád opakovala "kurva já tam snad nedojedu". Na kopci před Zahorčicema jsem byla svýma průduškama přinucena slézt z kola a jít pěšky. Za mnou už se hnal jakýsi Sir Lucas, který mě v Zahorčicích předjel s úsměvem od ucha k uchu. Na cílové rovince jsem se rozhodla, že si jeho úsměv nenechám líbit a už celá rudá a uhnaná jsem Sira Lucase předjela. Hodila jsem hadr s pořadovým číslem na staršího z bratrů Kazáků. Ten do tří vteřin vyklopil pivo do svého hrdla a rozběhl se kamsi pryč. Což už mě nezajímalo, protože jsem plivala kousky svých maličkých plíciček po okolí a pokoušela jsem se o změnu barvy svého obličeje z červené na přijatelnou tělovou barvu. Skončili jsme druzí i přes mou nepřijatelnou jízdu a já si z pytle cen vybojovala vražednými pohledy čepičku, kterou budu v zimě nosit i přes to, že si o mě každý bude myslet, že jsem se zbláznila.
Zbytek večera probíhal tak, že jsem stála u kontrabasu každou chvilkou, co někdo zařval "basaaaaaaa! chybí nám basaaaaaa!" a nestála jsem u něj vždy, když Plglt zavelel "dáme si pauzu". Po zabalení a opětovném vybalení basy už jsem trochu navátá rytmus moc nedržela a po poslední písničce už jsem měla poněkud širší konečky prstů než obvykle a tak jsem toho nechala. V noci mi zavolal Plglt, že mám zítra jízdy a že bych už teda měla jít spát, ať tam nepřijedu opilá, což se tedy stalo. Celé jsem to zakončila stylovým pádem přes lano držící stan, při kterém jsem se stihla i otočku. Takže tak.

Co mě dostalo jako první, bylo, jak se chová můj foťák, pokud se ovšem správně nastaví, když kolem něj letí pubertální Lnářský mladík hlavou směrem k zemi, ať už tím myslím kohokoli.
Ze začátku jsem nestíhala, jenže pak mýmu mozku, který nedávno napadla blonďatá plíseň, došlo, že stačí podržet spoušť a ono to bude fotit pořád dál jednu za druhou. Však jsem to tak taky nastavila, ne?
Ze začátku nic moc. Byli jsme tam jen čtyři a vyhlídku okolo rapidně kazila malá obtloustlá slečna, které i přes plavky zářily bradavky na celý svět. Ze Šlehyho jsem stíhala pořád jenom nohy a neustále fotit Kolegovu prdel by nejednoho za chvilku omrzelo. A i když pak přišlo víc lidí, fotit se stejně moc nemohlo. Drahá má sestřeničná Mikula píchala na modrý lodi bidlem do bláta pod vodou v přítomnosti své kamarádky a kluka. A to až moc dlouho. Mě se zatím mile vybil foťák, takže jsem ho se smrtí v očích z rychlý jízdy šlapala domů nabít. Stačilo tomu deset minut a drandila jsem z kopečka zpátky.
Šlehy se stále více jevil jako superman. Podařilo se mi dostat se na loď, za stálé přítomnosti vody a kormidelníků kolem sebe jsem se jala fotit zepředu. Přičemž jsem zjistila, že Kolega se u svých skoků tváří až nebezpečně šíleně a že když né Šlehyho, tak nebudu stíhat Pepína. Všechno kolem nezapoměl očerňovat Černoprdelník, který mi poskytl přímo odporně detailní pohled na své beztvaré tělo.
Kolegovi se jánevímjak povedlo nastříkat mi vodu do očí, tak jsem se sklonila a do očí jsem si rvala konečky prstů ve snaze vodu vypudit a najednou mě něco opravdu tvrdého vzalo přes hlavu, porazilo mě to na zem, vzápětí se to vynořilo z vody a hlasem Kaziho to na mě křičelo "Promiiiň". Já na konci čapu s monotematickou černou barvou před očima, celá šťastná, že mě nevzal s sebou přemýšlím jak zastavit jeho ustavičný omluvy. Nicméně potom jsme se s Kolegou podruhé pokusili o tu geniální věc a vyšla tak, jak jsem si ani nepředstavovala.
Tudíž zdar supermanům, námořníkům, doublům a nohám, trčícím z vody, ať už v jakémkoli počtu.