Nezajímala.

Jeden krok tam a dva zase zpátky. Všechno je totálně naruby. Negativ, pravej opak, mínus jedna před závorkou.

Kazák: "Přines basu, ať je prdel."

Plglt: "Nám tam nasadili čtyři cikány. A ten jeden takhle na nás kouká dolů a Popíč na něj 'Co čumíš? Moc nečum! Za chvilku tady bude demonstrace dělnický strany!'. Se otočil, ne, jako nic neřikal.. Pak přijel kámoš, plešatej, já sundal kšiltovku, Popíč taky bez vlasů a ten cikán na nás tak čumí z tý střechy 'To je vono, jo?'"

FMX GG v Praze. Koukala jsem na ten billboard každej den cestou do školy. Závidim Sergejovi a Honzovi a všem těm dalším lidem.
Sergej: "Já tam byl a speciálně pro Štěpánku jsem natočil video se skokem!"


Zakazuju bavorákům (a nejen bavorákům) myškovat mi před přejezdem. Poprvé jsem se za řídítkama bála. A Ségra taky respekt, se divim, že ten oranžovej stroj ještě žije.

"Nikdy se nenech nikým ovlivnit. NIKDY!"
Řekla slečna Denisa a já si okamžitě vybavila chvíli, kdy mi kdosi vyčetl, že jsem ho ovlivnila. Ale to byla ještě ta šťastná část. Mám pocit, že takhle je to nejlepší. S tím strachem se fakt žít nedá a já jsem ráda za každou chvíli, kdy ho necítím. Říkala jsem to lidem, který mě do toho nutili a říkám to i teď, o pár měsíců později. O pár žalostných měsíců, který jsem strávila přemáháním strachu, pácháním zla a sněním o návratu. A kdybych měla vyjmenovat všechny lidi, který mi v tom pomohli, všechny ty, kdo mi nosili kapesníky, drželi mě za ruce a neuhejbali mokrýma ramenama, tak jsme tu dlouho. Chybí mi k životu jediná věc, kterou mít nemůžu. Co je lepší, než se s tím smířit, určit si v životě důležitější věci. Věci, který neodcházej, kvůli kterým nemáte strach, který nezpůsobujou tu odpornou věc. Co je vlastně špatnýho na škole, krom věčnýho rozčilování se nad stupiditou některých profesorů, zjišťěním, že na to nemáte, boje s písmeny a čísly, vstávání, rutiny, stíhání absolutně ničeho a faktu, že musíte? Vcelku nic. Takže tak. Koupila jsem si colový lízátko a míchala ho dohromady s Luckynkou, jak to občas dělávám. Udělalo mi to radost. Jak jednoduchý to je!
Zejtra jim v práci nalepim takovejch věcí, že nebudou chudáci vědět kam s kartonama. Když mi nechtěj dát přesčasy, tak ať si trhnou. Fakt už se těšim, až vypadnu někam do Prahy a najdu si něco tam. Sice nevim, jak to se svojí mentalitou a schopností jednat s lidma dokážu, ale nějak to prostě jít musí. Už umím pozdravit, říct si o jednoduchou věc, poděkovat a opět pozdravit. Dokonce to umím mile s úsměvem! Chá! Pro ty, kteří se ptali kde dělám a já jim to ještě neřekla: papírový DVDčka na stáncích. Lepím na ně cenovky, přebírám reklamace, vyřizuju objednávky, třídím je a rovnám je, přenáším ze skladu A do skladu B a obráceně a připravuju startovací balíčky pro trafiky a knihkupectví. Volný místa ještě jsou a já mám radu pro případné zájemce: NE!
Principát je blbost, trh a makroekonomie jsou taky blbost, Asie je mi proti srsti, DNA je zajímavá blbost, klasicismus je vesměs nuda, důkazy jsou nejhorší věc, passé composé je děs běs. Hloupá škola, hloupá! V hudebce teď bereme country a pomalu se dostáváme k rock'n'rollu. Mlask! Aspoň něco.
Každý ráno jezdím se smažkama do školy. Už ani nevím, kdy jsem naposled neseděla někde poblíž nich. Smrděj trávou a vždycky balí ve vlaku, takže smrdí trávou celej vlak. Oni už od pohledu smrděj spoustou věcí. Smažky mi v životě ani nechyběj. Páteční asi vteřinový oční kontakt s Megí toho byl důkazem. Nejsilnějším důkazem celýho strachu. Jehož důkazem byl i dnešní vteřinový oční kontakt s Jonášem. Ještě jeden a složím se.

Nemám ráda každodenní stádní běh po nástupišti.
Dlouhodobým pozorováním jsem přišla na to, že když se učím, honí mě mlsná. Jindy ne.
Dneska mě málem přejel autobus.
Zastavilo metro a oznámili nám, že z technických důvodů celá linka C nepojede. Tak jsem musela hledat tramvajovou zastávku a na nádraží odjet věcí, kterou nemám ráda, tedy tramvají.
Nechápu třídního a jeho pětky jen tak pro nic za nic.
Vůbec se mi nechce do práce.
Ze všech stran se nabízí sbírači krabiček, ale nikdo mi vlastně nic nedává.
Bára má francouzskej haš a je z toho hrozně šťastná. Nešťastná začla být ve chvíli, kdy zjistila, že neví jak to kouřit.
Zas mi táhne do pokoje. Není hezký, když vás v noci vzbudí proud studenýho vzduchu, který vám hejbe s ofinkou, což lochtá.
Potřebuju, je to k nevydržení, připadám si jak na odvykací kůře.
Začíná mi jít fyzika. Dneska jsem přišla na to, jakou silou bude působit na silnici auto se zablokovanými koly.
Už dvakrát jsem vlastně chodila s holkou, se kterou jsem chodit nechtěla.
Plglt MTX nekoupí, páč se mu prej nelíbí. Zas hledá něco dalšího. Není nikdy spokojenej, pokud jde o motorky.
Nenašetřím na ní. Ne tímhle stylem. Budu si muset něco zlomit a pořádně obrat pojišťovnu. Kdo se chce prát, ke mně!
Je mi to líto, ale takhle to dál nejde. Vrátím se ke svýmu původnímu plánu.

Psali jsme tři testy. Tři velký testy. Dnes, v pondělí, v jeden den. Ach. Vždycky z fyziky poseru až druhej test v pořadí na jedno téma. Nechápu. První vždycky v pohodě, druhej na píču. Jako bych tu látku chápala každým dnem míň a míň. A co teprve bižule. Plánovali jsme útěk, nešlo to. Tak jsme si bižuli odevzdaně napsali. A pak to přišlo. Chemie. Vazby. Nasrat. Bojim se, bojim, bojim. Na tuhle školu prostě nemám, ale vysvětlovat to někomu, to je beznadějný. Stejně je divný, že mě vzali, i když jsem schválně posrala přijímačky.
Bráška mě teď nemá rád. Pila jsem ze skleničky a najednou jsem zjistila, že je sparťanská. Okamžitě jsem jí odhodila a pila z jiný. Jsem ráda, že mám Brášku a že je na mě hodný a je se mnou, když mi není dobře. A má úžasnou mikinu. Tak úžasnou mikinu jsem dlouho neviděla. Na zádech má páteř, z obratlí čouhaj repráky a dole leze káblík. Až objevim takový triko, hned někoho donutim, aby mi ho koupil. Sama u sebe nemám zas ani kačku a to ještě nemám na vánoce. Jak pak mám mít na Aprílku? A na benzín?! To je teprve ono. Jak já to budu dělat s benzínem?
Maminka mi opět vlezla do koupelny a pídila se po zlu, co jsem zase napáchala. Naštvala se. Nedivim se. Nesmím páchat zlo. I když díky tomu zas můžu normálně fungovat. Jenže mě nebaví si dokolečka každou chvilku hledat novou zábavu. Ve škole o mě opět roste zájem. Všichni se ptají. Ještě, že tady se mi nikdy nestalo, že by mě dokopávali ke školnímu psychologovi jako na základce. To vůbec nedělá pověst ema, když jdete v závěsu na psychologem, řasenku rozteklou po tvářích v pruhovaných punčoškách na nohou a se stejně pruhovanou čelenkou na hlavě. A kor když si vás za ručičku vede ochotná kamarádka, která už je tak dost provařený ímou.

Díky, Fony, za každé nové ráno. Včera mě zachránil a hezky se o mě postaral. Jen mě trochu dostávalo, že mě zdravilo spousta diskantů, oslovovali mě jménem a říkali, že jsem skvělá holka a tahali mě dovnitř. Poznala jsem jenom Péťu, nikoho jinýho. A Péťu jsem oslovovala "Vosa" a jeho to štvalo a chtěl se prát. Když on byl opravdu vosa. Kazák mi zlomil další čelenku a pak byl strašně naštvanej, protože nedostal odpověď, kterou chtěl. Ale on už jí čeká, ptá se vždycky.
Plgltek plánuje koupit MTX po Pepínovi, tak jsem na něj zvědavá. Docela bych s tím souhlasila, i když mám malinko strach, že to pro mě bude větší sousto. Nelíbilo se mu, že jsem si vybrala Hondu, tak se posadil k počítači a jal se hledati mi novou krásku. Vybral mi Aprilii. Chválil jí až do nebe, prej klukovi, co jí měl, na VFR nemohl ujet.
Byla jsem s Mirunou na poli. Na skútru. Cestou zpátky už to vypadalo, že mu ujedu. Byla jsem kolosálně naivní. Ozval se za mnou šílený řev motoru a najednou už byl jenom jako malá žlutá čmouha někde přede mnou a za ním se valila jen oblaka prachu. Tak jsem si spokojeně odjela svojí vyklepanou cestu smrti a zařekla jsem se, že s tím strojem už nikdy na pole nepojedu.
Miluju tu melodii až do nebe. Chci kvůli ní umět pískat, protože zpívat jí, to je divný. I když ono stačí být někde poblíž Kolegy.
Já nežárlím. Já jsem nadčlověk (a taky střed vesmíru na druhou, pasována Bráškou), já prostě nežárlím. Ale tak co to teda bylo? Janička všechno ví, všechno chápe, všechno na mě pozná. A nejenom na mě.

Kája: "Co děláš? Kam koukáš?"
Já: "Se potřebuju podrbat na prdeli a ono to nejde, když na mě čumí celá hospoda."

Ráno ve vlaku nějaká paní strašně kulila oči, když četla Blesk. Musí to být vážně převratné čtení.
Někteří užívají LSD, já užívám GVP. Ale moc si to neužívám. Máti se nasrala, že mám furt "blbý kecy", že neudělám maturitu, tak mě posadila k počítači a donutila mě udělat si IQ test, který jí stál padesát korun. Ve výsledku stálo, že jsem mezi 6% světové populace. Hodnotu nezveřejňuju zcela záměrně. Ale pro zajímavost: mámě vyšlo 135. A hned záhy mi dokázala, že si opravdu zasloužila takto vysokou hodnotu IQ. Šla jsem si totiž zakouřit na balkon a najednou koukám dolu a tam je máma, kouká nahoru a směje se. Prej to dělala úplně stejně. Že moje první kouření společně s ní bude probíhat takhle, jsem netušila. Stála dole a povídala si se mnou, jako by se nic nedělo. A ani se nedělo.

Fyzikář: "Promiňte, jsem se nějak zadýchal do křídového prachu."

Zítra se počtvrté podívám na Queens of Everything. Ještě jsem za Rafanem nebyla, jsem ale zlobivá holka. Nemám na to vůbec čas.
Mluvila jsem se Slečnou a taky mi k tomu řeklo svůj názor mé Malé Emo. Shodli se, ale vlastně mi moc neporadili, chtělo by to názor zainteresované strany. A pro ten si půjdu brzo. (Právě se zezdola ozval hroznej řev a rány. Máma si přečetla obal na DVD a našla na něm hrubku.) Pak možná nastane den, kdy si pod ty nohy přestanu srát a udělám to, co jsem měla udělat už dávno.
Nenávidim čas. Řídí všechno.

Prvák, první hodina tělocviku:
Tělocvikářka: "Tak holky, vždycky řeknete svoje jméno a sport, jakým se zabýváte."
Já: "Jsem Štěpánka a občas dobíhám autobus."