Máma mě práskla rukou přes koleno a začla se na mě až děsivě culit. Měla očividně radost. Bůh ví proč. Měla na to všechno svůj vlastní názor.
Plgltovi se moc nelíbilo, když mě v půl jedenáctý našel oblečenou v poloze "rakev" na posteli, ležící, spící. Místo kytky jsem si však na hrudníku držela mobil a nebyla jsem zrovna vypulírovaná.
Nadobro přestávám poslouchat jednu ze svých osobností. Je to kráva a nemá vůbec cenu s ní mluvit. Ono by vlastně bylo lepší jí celou ignorovat. Nemůžu říct, že mám poslední věc, která mi scházela ke štěstí, ale aspoň jsem se zbavila několika těch, který mi v tom životě fakt vadily. Jeho Veličenstvo dostalo svůj čas, a ač se mi to zdálo a možná ještě zdá nereálný, ten čas končí. Když bude hodný, možná s ním půjdu do zoo. Jsou tu ovšem ale i jiný věci. Svědomí zabírá na plný obrátky a ne a ne se uklidnit. Možná to vážně udělám jako Vojta a zadupu ho někam do země. Nebo ho pošlu někam daleko do ciziny. I když pochybuju, že se vejde do jednoho kamionu.
Janička říká, že zářím. Proč to zase vidí všichni, kromě mě? Měnit se ve velkou hromadu sraček je celkem zajímavej pocit. Jednou o tom napíšu knížku a budu bohatá a budu mít spoustu kočiček v baráku v Příbrami. Jo, já vim, měla bych přestat tolik myslet. Postupně si asi začnu dělat pořádek v těch všech světech, co jsem si kolem sebe navymejšlela. Prej se sesypu vždycky, když mi kolem nosu prolítne realita. Paráda.

„Kde?“
„V Příbrami.“
„Žádnej Cáca nebude!“