Takhle to nejde. Tohle má být pozastavení, protože by se to stejně točilo dokola, okolo stolalala, protože nejsem schopná do svýho myšlení zařadit víc než čtyři témata. Čtyři stálý témata, jejichž převádění do písemný formy je věc nanejvýš nudná a nesmyslná. Některé smysl mají, ale pouze ve chvíli, kdy se objeví odezva, kterou ovšem nemůžu čekat tady a vůbec se mi na ní čekat nechce, protože to všechno vypadá akorát hůř.

Ropa, nomádi, ropa, kočovníci, muslimové, jurty, ropa, pouště, hory, moře, slaná i sladká jezera, plantáže, bavlník, ropa, tabák, islámské školy, ropa. Kontrolní otázka: kde tohle všechno nalezneme?
Můj notebook má asi vážný problém. Problém s písmenkem L už jsem zmákla, problém s extrapomalým načítáním taky, problém se sekáním se a "vypadáváním" části obrazovky po jakémsi okénku taky a věčný problém s místem na disku C též. Teď mě čeká něco horšího - přehřívání. Že se mi přehřívá na posteli, na to už jsem si zvykla. ( O prázdninách mě vyděsil, když jsem vedle něj usnula. Probudil mě smradem a syčením. ) Ale na stole se mi přehřívat nesmí. Chudák už prostě dodělává, ale já jaksi nemám na nový.

Nemám co bych řekla. Spíš mě děsí to, že s každým slovem ze mě vylejzá něco, co vylézt nesmí. Protože kdyby to vylezlo, fungovalo by to asi jako baseballová pálka ve spojení s Medvědím Židem, ovšem ne na hlavu nácka, ale na jiného Žida. Připadá mi to jako porod. Diskuze s máti o porodu na cestě k řezníkovi byla taky dobrá. Vyprávěla mi o Lence Floriánů i o sobě a kdyby ta diskuze nezačala zacházet do nejkrajnějších a opravdu zmínění nehodných mezí, byla by pokračovala i dalšími lidmi. Janiččino povídání je proti tomu nic.

Jo, mluvení je teď jako porod. Už bych musela hvězdičkovat, či stylověji: pípat. Najdu si ve slovníku co nejvíc naprosto neutrálních slov a s jejich pomocí budu opatrně mluvit. Stejně se to slovama všechno kazí.

PS: Baví mě Béďovo telefonáty o ničem.
"Měj se, směj se, miluj se. Pa."

Fony: "Já po něm hodil jednohubku a on po mně židli!"


Artie: "Ořechový kokos!"
*chvilka všeobecného smíchu*
Já: "Ty vole, mně to došlo až teď."
*minuta všeobecného smíchu*
Bára: "Mně až teď."
Já: "A čemu se celou dobu směješ?"
Bára: "Tomu, jak se Arťom směje."


Míra: "Štěpo, ochutnej tenhle chlebíček, to jsem dělal já."
Já: "Uka.."
Míra: "Jsou tam krabi, na, ochutnej to, je to dobrý."
Já: "Ne, tam jsou krabi, to nežeru."
Míra: "Ale nene."
Já: "A co je tohle růžový?"
Míra: "To je jenom taková pomazánka."
Já: "Hm...no neni to zas tak špatný."
Míra: "Cháá! Jsou tam krabí tyčinky!"
Já: "Fůůůůj!"
...
SMS: "Zdravim všechny krabi na světě."
Vendula: "Ale tady je chyba, kraby má bejt tvrdý y. Jako hrady."
...
Já: "Počkej, tam sice je tvrdý y, ale krabi jsou páni. Neni krab bez krabu, jako hrad bez hradu."
Vendula: "No jo, ježiš, co mě to napadlo?!"


Hodiny biologie jsou stále úchylnější!
Třídní: "Ano, některé věci jsou lepší v tvrdém stavu, ale Káčo, nemyslel jsem si, že jsi takový prase."
...
*zírání do mikroskopu*
Já: "Ale já to nemůžu najít!"
Třídní: "Tak prostě toč, jezdi a hledej."
Já: "Jo, to tu budu jezdit nahóru dólu třeba půl hodiny.."
Třídní: "Ano, Štěpánko, třeba čtyři hodiny nahóru dólu, dokud to nebude!"


Jsem klidná, nerozhodí mě ani to, že na cestu přes čtyři pásma potřebuju pětipásmovou jízdenku, ani to, že mi v mých patnácti nikdo nevěří, že jsem opravdu student. Co bych asi jinýho mohla být? Lidi se mi pletou pod nohy každou chvilku, důchodci se vehementně cpou na neobsazená místa, mladé slečny nezvládají děti, které se válejí na podlaze metra a hledají svá autíčka na dálková ovládání. Chce se mi akorát spát, protože mi nic nedává smysl. O fyzice jsme vytýkali M, které tam nebylo. Pak má něco dávat smysl. Fronty na Muzeu i Pavláku ve dvou řadách až ven z metra, tudíž jezdím na lístky. Schodek je bůhvíkolik miliard, což mě začlo zajímat ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že to budu splácet já, moje generace a další generace po mně. Nenávidim ekonomii. Od tý doby, co těm všem pojmům rozumim a vim, co se kolem mě děje, mě to začlo pěkně štvát. Už vim, proč máma uprostřed práce praští se vším, co má v rukou a jde si zakouřit, aby uklidnila vztek. Ale jo, jsem klidná. Není to jako v srpnu a v listopadu, vyhnaný do těch nejvyšších otáček. A potáhne se to se mnou ještě dlouho...