Tohle je článek. Protože je po půlnoci a já nemůžu spát. Ne, že bych se zrovna vracela ke "starým časům", jsem ospalá jak magor.
Ona sice vůbec nechápe, jaký to pro mě je, ale vlastně uvažuje docela racionálně. Čeká, že se zachovám nějak a doteď jsem se chovala přesně naopak. Přesně to celý pochopila, přesně ví, co bych měla udělat. Tak hloupá, že neposlechnu ani sama sebe. Je fakt, že když to napadlo i mě, už to musí něco znamenat. Měla bych to udělat.. (Všechno to dělám jen kvůli sobě. "Ty sobče malej!" jak řekla ona.)
Třídní & jeho biologie
"Trenky se stahujou, tohle se nestahuje, ty..."
"Sergeji nebreč, to bude dobrý, zlato."
"Můžete jí zasadit do kvetináče a s květináčem otáčet na různý strany. Kořen se vám pak bude kroutit vždy směrem dolů, dokud to tu rostlinku bude bavit. Až jí to bavit přestane, tak se na vás vykašle a už s váma hrát nebude."
Ve středu mě čeká sraz s Artiem v metru. Pořád se neví kde a v kolik, ale jdeme do divadla na nějakej les nebo prales nebo co to je. Vlasně mě to ani nezajímá. Aspoň nebudu sedět doma a navíc jsem zvědavá, jak se pan model vyfikne do divadla. (Stejně se nedá zapomenout na to, jak první den přišel do třídy a já si řekla "můj první spolužák na gymplu, taková socka nechutná, chci zpátky na Angelku".)
Ale abych šla v sobotu na GVP fest, to teda ne. Z posledního festu jsem si odnesla pár základních poznatků. Ty nejdůležitější? Foťák nemá smysl s sebou tahat. Milenka je naprosto nesnesitelná, když se ožere. Milenka je velmi otevřená a upřímná, když se ožere. Mluvit ve výše zmíněném stavu anglicky s precizním přízvukem, na úrovni a plynule je jen velmi těžko splnitelná víze. Bavit se "z ouška do ouška" s kamarádem o jeho holce je nehorázná blbost, pokud je ta holka žárlivá. Není dobré, když vám v krku zaskočí palice. Maminka nemá radost, když jste polití..čímkoli. A poslední důležitý poznatek: za ty dva roky (teď už tři) se nic nezměnilo. Peníze za čistící prostředky a vzpomínky na blijící kamarády, počůraný postele, mlhavý dny a několik marně zatloukaných tajemství nám už nikdo nesebere. Je ale fakt, že jako kolektiv to máme na jedničku. Na de quelle couleur a další se nezapomíná.

Abys měl co číst.

"Přijedu. Ale ty se do tý doby utrápíš, co?"
"Bééééééé!"

Jsem ráda za souseda, protože se mu na Botičský líbí. Povídal, že jeho třída je narozdíl od tý naší tak zticha, že je slyšet i učitele. Neprotestovala jsem před ním, ale tady už protestovat budu. Ano, na chemii, zemáku nebo angličtině člověk neslyší vlastního slova, ale přijďte si nás poslechnout na bižuli nebo dějáku. Tichounko jako na Hradešíně v noci. (Vlastně v kteroukoli denní dobu.) To je taky věc, pro kterou bych šla velkej pochod s transparentem. To blbý ticho tady všude. Člověk slyší růst svý vlasy, můru lítat v garáži, slyší i každou vločku, co dopadne na střechu. Víc než jeden celej den tady a nejednomu by z toho, jak říkal bývalý třídní, harašilo ve věži. A taky tady mám hlad. Sežeru všechno, co mi přijde pod ruku, pak mám břicho jak vzducholoď, ale jsem tak těžká, že se neodlepim od země. Prospala bych to, kdyby to šlo, ale oni mě každý ráno budí a chtěj, abych jela do tý velký žlutý budovy na Vyšehradě. Takoví oni jsou na mě!

Kolega šel odněkud z rybníka a dělal zvuky podobné štěkotu. (Asi.)
Pepíno: "To je debil. Ty vole, řekni mi, jak s tim magorem můžeš bejt?"

Hlavu mam plnou takovejch kravin, že to neni možný. Trpím jakousi komparativní chorobou. Neustále srovnávám Ráj s Peklem. A zjevně jsem strašnej hypochondr. Pozor, pozor! Jsem smutná a bolí mě bříško! Tak po večerech mučim kytaru a kontrabas. Ty pak vydávaj stejný zvuky jako já, když dostanu hysterák. Opravdu splynutí člověka a hudebního nástroje.
Máťa za hotelem do ticha vyslala neadresovanou otázku, kterou vyvolala docela rozruch mezi ostatními. Ostatní byly tři. Milenka s obvazem na oku, vypadala jako pirátka z porno filmu. Barunka a její zle zelený oči a červená pusa, taky trochu porno. A já. (Ehm.) Rozhodnuto bylo předem. První dvě se začly smát a ta třetí začla zaujatě odpovídat, stručně, k věci, se zasněnym pohledem do země. (Občas to je špatný a i vděčný posluchač, jako je Barunka, má občas dost, a pak jako by pod tlakem vykřikuje. Dobře, naposledy se to stalo někdy v druháku. Barunka je ovšem zvyklá na různé druhy tohoto zla.)
Jsem zvána do čajky. Je od nich krásné, že mě stále někam zvou i když ví, že s nima nikam nepůjdu, že na žádnou jejich oslavu nepřijdu a ani na privát mě nikdo nedostane. Kde jsou ty časy, kdy jsem chtěla? Teď se už ani neptam, nevymáham si to, protože už nechci. Pít jejich sladký sračky a smát se divným vtipům, ve kterých člověk marně hledá tu jejich inteligenci, kterou narozdíl ode mě projevujou v lavicích a před tabulí. Ne, díky. (Aspoň to vypadá, že jsem nad věcí, ono je to ve skutečnosti trochu jinak.)
Maminka mě táhne do kina na Avatara. Nechápe, že tu hovadinu už vidět nechci. Nebo na Sherlocka, ale u toho bych měla myšlenky někde úplně jinde. Pořád po mě chce nějaký věci. Strašně si vymáhá, abych se učila a přitom se učim. Křičí na mě ať zařizuju věci, který běžně zařizuju. Nutí mě k domácím pracem, i když je dělám dobrovolně. A já jenom přemejšlim, co s ní je.

"Nenapsala jsi."
Ošklivá výčitka. Ale má právo. A pravdu.