Abys měl co číst.

"Přijedu. Ale ty se do tý doby utrápíš, co?"
"Bééééééé!"

Jsem ráda za souseda, protože se mu na Botičský líbí. Povídal, že jeho třída je narozdíl od tý naší tak zticha, že je slyšet i učitele. Neprotestovala jsem před ním, ale tady už protestovat budu. Ano, na chemii, zemáku nebo angličtině člověk neslyší vlastního slova, ale přijďte si nás poslechnout na bižuli nebo dějáku. Tichounko jako na Hradešíně v noci. (Vlastně v kteroukoli denní dobu.) To je taky věc, pro kterou bych šla velkej pochod s transparentem. To blbý ticho tady všude. Člověk slyší růst svý vlasy, můru lítat v garáži, slyší i každou vločku, co dopadne na střechu. Víc než jeden celej den tady a nejednomu by z toho, jak říkal bývalý třídní, harašilo ve věži. A taky tady mám hlad. Sežeru všechno, co mi přijde pod ruku, pak mám břicho jak vzducholoď, ale jsem tak těžká, že se neodlepim od země. Prospala bych to, kdyby to šlo, ale oni mě každý ráno budí a chtěj, abych jela do tý velký žlutý budovy na Vyšehradě. Takoví oni jsou na mě!

Kolega šel odněkud z rybníka a dělal zvuky podobné štěkotu. (Asi.)
Pepíno: "To je debil. Ty vole, řekni mi, jak s tim magorem můžeš bejt?"

Hlavu mam plnou takovejch kravin, že to neni možný. Trpím jakousi komparativní chorobou. Neustále srovnávám Ráj s Peklem. A zjevně jsem strašnej hypochondr. Pozor, pozor! Jsem smutná a bolí mě bříško! Tak po večerech mučim kytaru a kontrabas. Ty pak vydávaj stejný zvuky jako já, když dostanu hysterák. Opravdu splynutí člověka a hudebního nástroje.
Máťa za hotelem do ticha vyslala neadresovanou otázku, kterou vyvolala docela rozruch mezi ostatními. Ostatní byly tři. Milenka s obvazem na oku, vypadala jako pirátka z porno filmu. Barunka a její zle zelený oči a červená pusa, taky trochu porno. A já. (Ehm.) Rozhodnuto bylo předem. První dvě se začly smát a ta třetí začla zaujatě odpovídat, stručně, k věci, se zasněnym pohledem do země. (Občas to je špatný a i vděčný posluchač, jako je Barunka, má občas dost, a pak jako by pod tlakem vykřikuje. Dobře, naposledy se to stalo někdy v druháku. Barunka je ovšem zvyklá na různé druhy tohoto zla.)
Jsem zvána do čajky. Je od nich krásné, že mě stále někam zvou i když ví, že s nima nikam nepůjdu, že na žádnou jejich oslavu nepřijdu a ani na privát mě nikdo nedostane. Kde jsou ty časy, kdy jsem chtěla? Teď se už ani neptam, nevymáham si to, protože už nechci. Pít jejich sladký sračky a smát se divným vtipům, ve kterých člověk marně hledá tu jejich inteligenci, kterou narozdíl ode mě projevujou v lavicích a před tabulí. Ne, díky. (Aspoň to vypadá, že jsem nad věcí, ono je to ve skutečnosti trochu jinak.)
Maminka mě táhne do kina na Avatara. Nechápe, že tu hovadinu už vidět nechci. Nebo na Sherlocka, ale u toho bych měla myšlenky někde úplně jinde. Pořád po mě chce nějaký věci. Strašně si vymáhá, abych se učila a přitom se učim. Křičí na mě ať zařizuju věci, který běžně zařizuju. Nutí mě k domácím pracem, i když je dělám dobrovolně. A já jenom přemejšlim, co s ní je.

"Nenapsala jsi."
Ošklivá výčitka. Ale má právo. A pravdu.