Péťa, moje nenevlastní sestra, momentálně v osmém měsíci, ve svých krásných krémových šatech. Její zcela jistě krásné miminko, jevící se ještě balónovitěji než moje břicho. Roman, Péti přítel, fotbalista a opravdu VELKÝ muž s maličkým diskočírem na hlavě. Káťa mi zabodla špendlíček i s větvičkou a mašličkou někam hluboko dovnitř prsa a vyjeli jsme jako dlouhý štrůdl bíle ověnčených aut, na jehož konci na nás všechny vrčel Hummer s obrovskou kyticí na kapotě a balónovitou krémovou Péťou uvnitř. Cestou tam jsem se stačila pohádat s matkou o to, jestli budeme blikat, nebo jako jediné auto z celého průvodu neblikat. Pak jsem se jí neustále navážela do řízení a agresivně jsem troubila na všechny a všechno okolo, což už jí spíš přišlo k smíchu. V bavoráku o tři auta před námi jela Terezka s Lukášem, kteří znají Plglta, protože Plglt k nim často chodíval do hospody. Překvapivě aneb odkud zná Plglt tolik lidí? Terezka, moje oblíbená šílená slečna, nejoblíbenější opilá, Lukáš, její neméně šílený přítel, blázen do aut a motorek, leč abstinent, protože pít ho nebaví a který vlastnil šestikilovou sestru té krásky, kterou bych ráda zahřála mezi nohama, tedy Hondu CBR 600. Přišlo další překvapení, nepoznali mě.
Já: "Já už myslela, žes mě nepoznal."
Lukáš: "Musim uznat, že ta ofina mě hoodně zmátla."
Nic proti, samozřejmě, obřad byl nuda. I když pro mě zas tolik ne. Běhala jsem s foťákem kolem dokola, nožičky v minibalerýnkách trochu protestovaly a měla jsem krásný výhled na to, jak všichni řvou. Když jsem viděla Romana, užuž jsem začínala taky. Po gratulaci jsem akorát přemýšlela čí slzy to mám vlastně obtisklý na tváři. Došla jsem k názoru, že je to mix. Pak následoval přesun do hospody, při kterém jsem stihla zmrznout ve svých kostkovaných šatičkách a světříku (to je nápad, svatba v říjnu...) a následně se doslova upéct v autě, přičemž jsem byla připravena ignorovat veškeré připomínky svatebčanů, přítomných v autě se mnou.
V hospodě byla další nuda. Předkrm se skládal ze šunky zatočené do ruličky, ve které a na které se nacházela šlehačka (sladká, přislazovaná) a šlehačka s křenem. Tohle jídlo jsem opravdu nepochopila a chápat ani nechci. Pak jsem natáčela Péťu a Romana, jak se krmí polévkou a poté jsem konečně zasedla ke svému talíři, ze kterého jsem doslova ve vteřině nechala zmizet polévku s knedlíčky. Ach! Jak byla dobrá! Jako hlavní chod mě úplně zabila svíčková, na které byla samozřejmě další šlehačka a pak jsem začala usínat na stole, tak jsem si dala dvě kafíčka. Mezitím jsem byla donucela Romanovým otcem kopnout do sebe dva panáky.
Zbytek večera se skládal například z tance s velice opilým Petrem. Stíhat jeho otočky bylo něco nemožného, ale prý jsem to zvládala celkem obstojně. Nebo z odbíhání na cigárko, když tancovala maminka. Nehledě na to, že na mě neustále padaly hrušky a jablka z baru a do coly mi neustále někdo házel rumy. Stejně jsem se hrozně dlouho nudila, protože vypité se vůbec nejevilo jako vypité, nýbrž jako vylité. Pro pochopení: prostě ať jsem pila co jsem pila, neustále jsem byla střízlivá. Když už se konečně všechno začalo jevit barvitěji, možná trochu rozmazaněji, ozval se za mnou milý dámský hlas.
"Jak dlouho máš tu uzdičku?"
Tak započal opravdu douhý rozhovor se slečnou Heduš, která měla stažená ouška, tragusy a její povolání spočívalo v čištění zubů. Původně propíchaná, momentálně pokérovaná chytrá milá slečna, poslouchající dnb, se mnou trávila dobu zbytku večera. Opravdu veselým okamžikem bylo, když jsem si zapalovala a dveře přímo naproti mě otevřela moje opilá maminka, která mi cigaretku vzala, že děkuje, že jsem jí zapálila a ráda si zakouří.
Co si budeme nalhávat, zlila jsem se jako zvíře a ještě teď z předklonu padám na hlavu, což je velice příjemný pocit.

Fotky budou až někdy.

Úryvky:

Ondrovi jsem půjčila kameru a on začal běhat po hospodě a točit dokument.
Ondra: "Co bys popřála novomanželům?"
Já: "No nevim. Ať se nerozvedou?"
Ondra: "No to byla krásná odpověď! První upřímná odpověď, co jsem slyšel. Děkuju ti, Štěpánko. Děkuju."

Michal: "Teď jsem vypil tři skleničky šampáňa a je mi trochu blbě."
Já: "Blej sem, sem a sem. Utřít se můžeš o ubrus."
Michal: "Dobře, o ubrus."

Nejlepší konverzace Ondra, Lukáš na téma automat, aneb jak je na hovno, když si prostě nemůžeš podřadit ze šestky na trojku a vyrvat z auta vnitřnosti.

Ondra: "Vy jste si podobný."
Máma: "Nejsme."
Ondra: "Jednoho dne si stoupnete před zrcadlo a řeknete si 'pane bože my jsme si podobný!'. Ty oči."

Měl to být jakýsi turnaj v minifotbale. Nebo co. Mně bylo nakázáno fotit, tak jsem vyrazila s brašničkou přes rameno. Hřiště se rozdělilo na čtyři menší hřišťátka, branky se používaly přípravkový, proběhlo rozlosování a moderátor hlásil každý čtrnáctiminutový zápas a jeho výsledky. Starostka Lnář měla svůj obvyklý procítěný proslov. Lnářskej dorost se toho opět ujal po svém, tudíž asi čtyři z nich hráli pod vlivem různých omamných látek. Vzhledem k tomu, že jsem stále dorost, říkám: prohráli jsme všechno, co jsme mohli. Fotbalu nerozumim, ale prej tam předváděli příšerný věci. Když jsem viděla, v jakym stavu jsou, tak mě to ani v nejmenším nepřekvapuje. Za to naprostý opak toho všeho jsou Lnářští muži. Ti naopak vyhráli všechno, co šlo a po vyhlášení takovéhoto výsledku zvedli Masku do vzduchu a házeli s ním. Dělali mu tu věc, kterou bych chtěla zažít, jenže jí nikdy nezažiju, protože nejsem a nikdy nebudu kapitánkou žádného týmu.
Počasí celé akce bylo naprosto nesnesitelné. V půlce turnaje nám na trávníku poskakovaly mažoretky, kterým stékal make-up z tváře s každou kapičkou potu. Všechny byly stejné. Stejně usměvavé a zářivé jako to počasí, které bylo stejně jako ony, už po chvilce nesnesitelné. Moje neustálé osvěžování se pivem dopadlo tak, že ke konci turnaje jsem z běhajících lidiček na hřišti měla spíše dvojnásobný počet běhajících lidiček na hřišti, které bylo spíše dvojité. Ve foťáku už mi dávno došla karta, protože kapacita na 824 fotek na celodenní turnaj zjevně nestačí. A já byla i ráda. Fotit něco dvojitého mě totiž nebaví, protože vám to pořád utíká na dvě strany a vy nevíte, co vlastně fotit.
Úspěšnost stoprocentní. Sášek se mnou sdílel své mňam mňam kuřátko, Béda mě používal jako polštář, s Vinckem jsme se trochu poštípali a polochtali, následně usmířili, Kájovi jsem odsouhlasila, že můj pytlíček s tajemstvím je zabijáckej a nakonec jsem měla tu čest vymáčknout Pepínovi jeba u huby. Bez takovýchto událostí a pár litrů piva bych i s foťákem v ruce umřela nudou. Přece jenom, fotbal je fotbal - tedy věc, která mě nezajímá, ani co by se za nehtíček vešlo.

Bratři Kazáci, tedy starší z bratrů Kazáků, večer před Plecháčem na Přístavu vysílal prosby přes stůl plný půlitrů směrem ke mě a tak jsem souhlasila. Vezmu si kolo mladšího z bratrů Kazáků a pojedu přes Kocelovice, Řiště a Zahorčice zpět do Lnář. Já si říkala, že když už na tom kole jezdím, tak hrozný to zas nebude a přinejhoršim budu prostě za saláta, co neodjede pár kiláků na čas.
A tak přišla ta ohavná sobota, tři hodiny odpoledne. Kolem stolu plného vinných střiků a piva se postavilo několik soutěžících, mezi nimi mladší z bratrů Kazáků. Všichni měli za úkol vyexovat předložený nápoj, doběhnout ke schůdkům, skočit do vody, obeplout loď, plavat zpátky, doběhnout k příslušnému cyklistovi v týmu či ke svému kolu, předat štafetu a nebo se rozjet směrem na Kocelovice. Jako první stůl s nápoji samozřejmě opustil Slamák a se svým pivním břichem v čele se rozběhl k vodě. Společně s ostatními tak vytvořil pruh hlav, rukou, nohou i jiných částí těla, které se různými směry a způsoby pohybovaly nad hladinou směrem k lodi a zpátky. Mladší z bratrů Kazáků vylítl z vody jako druhý hned po Kolegovi, který se slovy "kde máš tu prdelku" předal štafetu Pepínovi. Rozjela jsem se pár vteřin za Pepínem a celou dobu až ke konci Lnář jsem se držela za ním. Na konci Lnář jsem ještě jela metr za Pepínem a už o dvě vteřiny později mi pomalu mizel z dohledu za zatáčkou. Ještě před Kocelovicema mě stačili předjet snad všichni, tak jsem si to štrádovala do Kocelovic svým tempem. V Kocelovicích jsem vypila půlitr nechutného, ba přímo odporného vinného střiku, který mě nutil zbytek cesty za jízdy flusat všude kolem. Zbytek cesty byl celkem monotónní - v duchu jsem si pořád opakovala "kurva já tam snad nedojedu". Na kopci před Zahorčicema jsem byla svýma průduškama přinucena slézt z kola a jít pěšky. Za mnou už se hnal jakýsi Sir Lucas, který mě v Zahorčicích předjel s úsměvem od ucha k uchu. Na cílové rovince jsem se rozhodla, že si jeho úsměv nenechám líbit a už celá rudá a uhnaná jsem Sira Lucase předjela. Hodila jsem hadr s pořadovým číslem na staršího z bratrů Kazáků. Ten do tří vteřin vyklopil pivo do svého hrdla a rozběhl se kamsi pryč. Což už mě nezajímalo, protože jsem plivala kousky svých maličkých plíciček po okolí a pokoušela jsem se o změnu barvy svého obličeje z červené na přijatelnou tělovou barvu. Skončili jsme druzí i přes mou nepřijatelnou jízdu a já si z pytle cen vybojovala vražednými pohledy čepičku, kterou budu v zimě nosit i přes to, že si o mě každý bude myslet, že jsem se zbláznila.
Zbytek večera probíhal tak, že jsem stála u kontrabasu každou chvilkou, co někdo zařval "basaaaaaaa! chybí nám basaaaaaa!" a nestála jsem u něj vždy, když Plglt zavelel "dáme si pauzu". Po zabalení a opětovném vybalení basy už jsem trochu navátá rytmus moc nedržela a po poslední písničce už jsem měla poněkud širší konečky prstů než obvykle a tak jsem toho nechala. V noci mi zavolal Plglt, že mám zítra jízdy a že bych už teda měla jít spát, ať tam nepřijedu opilá, což se tedy stalo. Celé jsem to zakončila stylovým pádem přes lano držící stan, při kterém jsem se stihla i otočku. Takže tak.

Co mě dostalo jako první, bylo, jak se chová můj foťák, pokud se ovšem správně nastaví, když kolem něj letí pubertální Lnářský mladík hlavou směrem k zemi, ať už tím myslím kohokoli.
Ze začátku jsem nestíhala, jenže pak mýmu mozku, který nedávno napadla blonďatá plíseň, došlo, že stačí podržet spoušť a ono to bude fotit pořád dál jednu za druhou. Však jsem to tak taky nastavila, ne?
Ze začátku nic moc. Byli jsme tam jen čtyři a vyhlídku okolo rapidně kazila malá obtloustlá slečna, které i přes plavky zářily bradavky na celý svět. Ze Šlehyho jsem stíhala pořád jenom nohy a neustále fotit Kolegovu prdel by nejednoho za chvilku omrzelo. A i když pak přišlo víc lidí, fotit se stejně moc nemohlo. Drahá má sestřeničná Mikula píchala na modrý lodi bidlem do bláta pod vodou v přítomnosti své kamarádky a kluka. A to až moc dlouho. Mě se zatím mile vybil foťák, takže jsem ho se smrtí v očích z rychlý jízdy šlapala domů nabít. Stačilo tomu deset minut a drandila jsem z kopečka zpátky.
Šlehy se stále více jevil jako superman. Podařilo se mi dostat se na loď, za stálé přítomnosti vody a kormidelníků kolem sebe jsem se jala fotit zepředu. Přičemž jsem zjistila, že Kolega se u svých skoků tváří až nebezpečně šíleně a že když né Šlehyho, tak nebudu stíhat Pepína. Všechno kolem nezapoměl očerňovat Černoprdelník, který mi poskytl přímo odporně detailní pohled na své beztvaré tělo.
Kolegovi se jánevímjak povedlo nastříkat mi vodu do očí, tak jsem se sklonila a do očí jsem si rvala konečky prstů ve snaze vodu vypudit a najednou mě něco opravdu tvrdého vzalo přes hlavu, porazilo mě to na zem, vzápětí se to vynořilo z vody a hlasem Kaziho to na mě křičelo "Promiiiň". Já na konci čapu s monotematickou černou barvou před očima, celá šťastná, že mě nevzal s sebou přemýšlím jak zastavit jeho ustavičný omluvy. Nicméně potom jsme se s Kolegou podruhé pokusili o tu geniální věc a vyšla tak, jak jsem si ani nepředstavovala.
Tudíž zdar supermanům, námořníkům, doublům a nohám, trčícím z vody, ať už v jakémkoli počtu.